Zkraťme pracovní dobu a mzdy, ať je práce pro všechny!

Ptal jsem se nedávno jednoho kamaráda, jestli by byl ochoten pracovat denně ve svém zaměstnání o hodinu méně a mít úměrně k tomu o nějakých dvanáct procent nižší plat, aby jeho zaměstnavatel, pokud by takto zkrátil úvazky všem dosavadním pracovníkům, mohl zřídit několik dalších pracovních míst a přijmout na tento sedmihodinový úvazek několik nezaměstnaných. Že bych to považoval za křesťanskou solidaritu. Kdo máš práci na osm hodin denně, dej hodinu tomu, kdo nemůže sehnat práci žádnou! Takto přece hovořil v evangeliu už Jan Křtitel (L 3,11). A můj kamarád připustil, že by takové zkrácení pracovního úvazku bral.

Jestliže v některé zemi není například pro deset procent práceschopného obyvatelstva zaměstnání, není sobecké, když ti ostatní, kteří práci mají, pracují tolik, že na každého desátého už žádné volné pracovní místo nezbude? Civilizovaná kdysi křesťanská společnost přece nemůže hodit deset procent spoluobčanů přes palubu a nechat je živořit na nějakém existenčním minimu, případně je odsouvat do ubytoven pro bezdomovce. Neměli bychom nikoho nutit ani do otrocké práce (takzvaně veřejně prospěšné), pokud je nespravedlivě špatně zaplacena. Za těchto okolností nezaměstnaným nevznikne ani nárok na normální důchod nebo na nemocenskou, kdyby na ně přišla choroba, takže by tito lidé museli v bídě a nuzotě prožít celý svůj život až do smrti, aniž by měli přiměřený podíl na životní úrovni své země. Část občanů, kteří pracují, bude žít v nadbytku a bude si užívat dober civilizace, o kterých se těm deseti procentům nezaměstnaných nebude ani zdát?

Nepotřebujeme stavět hladové zdi a novou práci si vymýšlet. Část práce převzaly stroje. Život sám v dané zemi a v daném čase ukazuje, jakou práci je třeba vykonat. Ale měli by mít možnost zapojit se do ní všichni, kteří pracovat chtějí. A bez ponižujících výběrových řízení, kdy se na jednu pozici třese patnáct či třicet zájemců a kdy je pro většinu z nich předem jasné, že je jejich úsilí zbytečné.

Pracující by měli při hodinovém zkrácení maximální denní zákonné pracovní doby přibližně o dvanáct procent nižší platy než nyní, ale měli by o hodinu denně více času jen pro sebe. Třeba by mohli díky tomu přečíst v životě víc knížek. Za zkracování pracovní doby přece naši předkové kdysi urputně bojovali. Proč by se tento proces měl zastavit na osmi hodinách denně? Od zavedení volných sobot se u nás týdenní pracovní doba po dlouhá desetiletí nezkracovala. A pětatřicetihodinový pracovní týden mají například Francouzi.

Uvědomuji si, že to nemůže řešit jednotlivec. Ani odbory a profesní organizace to neudělají – ty hájí zájmy a skupinové výhody (stravenky!) svých 90 procent zaměstnaných. Tedy těch sytých, kteří už mají dvoje oblečení a chtěli by ještě třetí. Ale mohl by to zařídit stát, aby se existující pracovní příležitosti mezi obyvatele spravedlivě rozdělily.

Divím se, že na to politické reprezentace ještě nepřišly. Co to je za pokrytectví hovořit o vytváření nových pracovních příležitostí, když daná země v dané době ke své existenci prostě víc lidské práce nepotřebuje? Volil bych proto velice rád politickou stranu, která bude mít ve svém programu ne vytváření nových pracovních příležitostí, ale rozdělení existujících pracovních pozic mezi všechny zájemce. Tedy nikoli kdo s koho a urvi každý, co můžeš, ale solidarita. Všichni můžeme pracovat a vydělávat o něco méně, aby nikdo nemusel snášet ponižující úděl nezaměstnaného a mít pocit, že je přebytečný, že ho tato společnost nepotřebuje.

VOJTĚCH CEKOTA, 21. 11. 2011


<Starší | tento článek | Novější>

Napsáno: 5. 12. 2011, 21:25 | Přečteno: 518x | Kategorie: Úvahy | Vložil: vc |
Cekotapress | RSS | Využívá software miniRS | Styl LazyDays | Admin