Vyčítám

Přemýšlím nad poselstvím moravského kněze P. Antonína Dohnala, nyní biskupa Eliáše Ukrajinské pravověrné řeckokatolické církve (UPHKC). Především proto, že jsem tohoto člověka znal, několik let často navštěvoval a snad i trochu blíže poznal. Měl své kouzlo či charisma. Měl jsem ho rád, i když jsem ani zdaleka nečinil všechno, co on hlásal nebo doporučoval. Považoval jsem ho za muže spravedlivého a bohabojného. Za hlas volajícího na poušti. A vím, že i on sám své poslání v církvi považoval za poslání proroka.

P. Antonín Dohnal pochází z Hluku. V letech 1974 – 1975 působil jako kaplan ve Zlíně. Odtamtud byl přeložen na funkci administrátora do nedaleké farnosti Slušovice. Někdy kolem r. 1981 podle evangelijních rad rozdal veškerý majetek a začal žít na faře v maximální chudobě. Mnoho času věnoval modlitbě. Myslím, že se denně modlil minimálně pět hodin. Také se často postil jen o chlebu a o vodě, výjimkou nebyly ani souvislé čtyřicetidenní půsty.

Patřil jsem zejména od roku 1983, kdy jsem ukončil základní vojenskou službu, ke skupině převážně mladých lidí, kteří tohoto radikálního kněze pravidelně navštěvovali. Působil tehdy v Budišově nad Budišovkou, v Moravské Třebové, v Bílé Vodě, ve Dvorcích, v Moravském Berouně. K Antonínovi jezdívali na víkendy lidé z Moravy, Čech i ze Slovenska. A hlavní náplní těchto víkendových nebo i delších, například prázdninových setkání byly především intenzivní modlitby podle Antonínových hodinových modelů. Zpravidla pět hodin modlitby denně (včetně mše svaté).

Po každé hodinové modlitbě následovala mezi přítomnými výměna zkušeností z rozjímání. Pro tento účel jsme si vedli zvláštní modlitební zápisníky. Zážitkem pro nás bývala také dlouhá Antonínova kázání v kostelech, ve kterých sloužil jako kněz. Nahrávky některých z nich si schovávám dodnes.

Otec Antonín vydával také písemné výzvy k obrácení a pokání pro různé sociální skupiny v církvi. Pomáhali jsme mu ve volném čase s jejich jazykovými úpravami, rozmnožováním a rozšiřováním. Koncem 80. let jsem se oženil a vydal se svou vlastní cestou životem. Naposledy jsem se s Antonínem setkal asi někdy začátkem 90. let. Potom jsem jej téměř dvě desítky roků neviděl. Určité zkušenosti z modlitebních chvil strávených pod jeho vedením jsem si nesl svým životem. Rád jsem na P. Antonína vzpomínal a v mé mysli zůstal jako kněz horlivý, opravdový, upřímný a spravedlivý.

Po dlouhé době jsem měl nyní možnost opět pohlédnout do tváře tohoto kněze prostřednictvím videonahrávky, která se objevila na internetu (http://uogcc.org.ua/cz/video/article/?article=3988). Do jeho obličeje se už vepsala léta, už bych jej málem ani nepoznal. Ale hlas se mu nezměnil. Nyní hovořil ke Svatému otci o tom, že se většina církevní hierarchie vyloučila z církve a že se totéž může stát i se samotným papežem, pokud splní svůj již zveřejněný záměr a bude letos 1. května blahořečit svého předchůdce na Petrově stolci Jana Pavla II. Ten totiž podle P. Antonína vážně selhal, když se v roce 1986 a 2002 modlil v Assisi za mír společně s představiteli nekřesťanských náboženství.

A v tomto přede mnou vyvstává velké dilema. Buďto má svatý muž P. Antonín (Eliáš) Dohnal a jeho druhové z UPHKC pravdu, ale pak je naše katolická církev v totálním rozkladu, to je jedna možnost, nebo má pravdu Svatý otec, a potom se Antonín (Eliáš) bez ohledu na roky modliteb a měsíce půstů osudově mýlí, což je druhá možnost.

Představa heretického papeže je pro mě těžko přijatelná, i když lze namítnout, že historie církve už i takové případy měla. Vůbec si nedovedu představit, jak by se ti všichni biskupové a církevní představitelé měli mýlit a žít v bludu. Proč by měl Bůh zjevovat svou pravdu jen čtyřem biskupům kdesi na Ukrajině a proč by všichni ostatní, kteří se většinou také upřímně snažili o dobrý život, měli upadnout do hereze?

Protože jsem P. Antonína Dohnala dobře znal, ani druhá možnost mi nedává klid. Jestliže má pravdu Svatý otec a většina příslušníků současné církevní hierarchie a jestliže se mýlí otec Antonín a jeho druhové, jaký smysl pak měly všechny ty jeho heroické zápasy na kolenou, pokání a půsty? Je možné, aby dobrotivý Bůh nechal člověka, který se mu tak rozhodně snažil odevzdávat a hledat jeho vůli, v temnotě a omylu? P. Antonín určitě nebyl církevní kariérista, myslel to upřímně, nic si neulehčoval – a přesto by se ocitl na nesprávné cestě?

Jestliže má P. Antonín (Eliáš) Dohnal pravdu, je současná církev ztracena. Jestliže se P. Antonín (Eliáš) Dohnal mýlí, kde jsi byl Bože, že jsi to dopustil? K čemu je pak modlitba, půst, studium Písma, rozjímání? Kdo pak může být spasen?

Píšu tyto řádky jako upřímně míněnou výčitku Bohu. Nedostal jsem dar rozlišování duchů, abych teď mohl s přehledem říkat, že ten nebo onen je v bludu. Nevím. Jako jediný záchytný bod v nejistotě mi nakonec zbývá jen slepá poslušnost. Autoritou je pro mne můj místní farář, můj místní biskup a nakonec i papež.

Milosrdný Bože, smiluj se nad námi nevidoucími. A vzdal od nás pocit zoufalství, že je na tomto světě úplně všechno jen relativní a že lidským synům není dáno poznat pravdu.

Vojtěch Cekota, 2. 4. 2011


<Starší | tento článek | Novější>

Napsáno: 2. 4. 2011, 10:21 | Přečteno: 1285x | Kategorie: Úvahy | Vložil: vc |
Cekotapress | RSS | Využívá software miniRS | Styl LazyDays | Admin